Diecézní charita Brno

CELSUZ - Centrum pro lidi sociálně znevýhodněné

Co si myslíš o tragických událostech v ČR, které se týkaly osob s duševním onemocněním?

Domnívám se, že jsou pověstnou špičkou ledovce, která ukazuje veřejnosti i politikům, že systém péče o osoby s duševním onemocněním si zaslouží zavedení modernějšího přístupu k pomoci těmto lidem. Ukázaly také, jak málo toho běžní lidé vědí o této problematice a jak se dá neprávem zevšeobecnit ze dvou událostí celá populace osob s duševním onemocněním. Přitom potenciálně nebezpečné je pouze 1% lidí s psychotickým onemocněním. V ČR se tedy jedná o přibližně 800 osob. Pro tyto je zřejmě nutné uvažovat o zpřísnění režimu léčby, ale u ostatních pacientů není strach z napadení na místě.   

Původně se Celsuz – Sociální rehabilitace věnovala dlouhodobě nezaměstnaným, proč se zaměřila také na potřebné lidi s jiným problémem?

Postupem času jsme zjistili, že v Jihomoravském kraji je jen několik málo organizací, které lidem s duševním onemocněním pomáhají. Navíc jsme v týmu měli zkušenost, že k nám v průběhu minulých let „doputovalo“ nemálo lidí, kteří byli jednak dlouhodobě nezaměstnaní a jednak měli různá duševní trápení. Někdy šlo o potíže vyvolané dlouhodobou nezaměstnaností, jindy o nezaměstnanost způsobenou potížemi v duševní oblasti. Proto pro nás bylo přirozené, že jsme začali věnovat právě těmto lidem.

Co je důležité při vaši práci?

Velmi důležitý je postoj našich pracovníků ke každému člověku, který u nás hledá pomoc. Pro nás nejsou lidé jen nějakým výčtem diagnóz. S diagnózou duševní nemoci je to podle mého názoru stejné jako s „diagnózou“ dlouhodobé nezaměstnanosti. Obě tyto nálepky nám něco říkají o situaci, ve které se někdo nachází, ale zdaleka nic nevypovídají o člověku, o jeho kvalitách. Z tohoto postoje vyplynulo naše rozhodnutí, že při posuzování, zda k nám daný zájemce o službu patří či nepatří, nechceme mít jako kritérium diagnózu, ale raději se chceme zabývat tím, co potřebuje a zda jsme mu to schopni nabídnout.

V čem konkrétně může být vaše služba nápomocna?

Našim klientům pomáháme zejména v oblastech, jakými jsou práce, péče o duševní zdraví, bydlení, rodinné a mezilidské vztahy, vzdělání, trávení volného času, péče o vlastní osobu, péče o domácnost, finance a ochrana práv.Konkrétně naše pomoc vždy vyplyne ze situace konkrétního člověka a z jeho potřeb. Snažíme se klienta nejprve dobře poznat, porozumět mu, navázat s ním vztah důvěry umožňující spolupráci. Při plánování služby spolu s ním zvažujeme priority a domlouváme se na společném cíli, ke kterému budeme společně směřovat.

Pamatujete si nějaký životní příběh ze své praxe člověka, kterému služba pomohla?

Vzpomínám si na paní Marii, která od dětství slyšela hlasy. V dospělosti onemocněla rakovinou, a po jejím překonání se u ní začaly projevovat příznaky hluboké deprese a ztráty smyslu života. Marie se v této životní etapě dokonce pokusila o sebevraždu.  Jsem rád, že jsme jí mohli být jednou z opor, která jí pomohla najít opět životní sílu, směr a nakonec i pracovní uplatnění.

Co Vám osobně Vaše práce přináší?

Zrovna nedávno jsem si uvědomil, že mi moje práce neustále připomíná důležité hodnoty pro práci s lidmi i pro běžný život. Těmi hodnotami jsou pro mě pokora a respekt k druhým lidem.

Diana Tuyet-Lan Kosinová

Celý článek je ke stažení také zde.

KONTAKT:

Diecézní charita Brno, Celsuz - služba pro osoby s duševním onemocněním

tř. Kpt. Jaroše 9, 602 00 Brno

tel: 538 700 950, www.celsuz.cz, e-mail: celsuz@charita.cz,

Jsme ráda, že žiju - příběh Marie

Vlivem hrůzných zážitků v raném dětství, jsem začala slyšet hlasy v mé hlavě. Zpočátku jsem si s nimi povídala. Ale čím jsem byla starší, tím byly hlasy útočnější. Bála jsem se o nich s někým mluvit a taky jsem si myslela, že to tak má každý.

Když jsem ve svých 12letech musela převzít starost o své mladší sestry a celou domácnost, začala jsem se svých hlasů bát a velice mě deprimovaly. Ale byla jsem vedena k tomu, že já nejsem důležitá a že si to musím vyřešit sama.

 Nebyla jsem doma šťastná a snažila jsem se co nejdřív dostat se z vlivu svých rodičů. Vyučila jsem se prodavačkou. Se svými kolegyněmi jsme občas řešily chování mé matky. Holky mi radily, ať se vdám a odejdu z domu, že mi bude rozhodně lépe. To se mi taky za dva roky povedlo a já se radovala, že si konečně budu žít podle svého. Bohužel můj manžel byl obdoba mojí matky - cholerik a sobec. Narodily se nám tři krásné, zdravé děti. Jenže krátce po narození třetího dítěte jsem onemocněla rakovinou. Lékaři mi dávali půl roku života. Nejdřív jsem se z diagnózy sesypala, ale pak jsem začala kvůli dětem bojovat. Po roce léčby jsem nad nemocí zvítězila. Ale začaly se ozývat deprese. Můj muž si v době mé nemoci našel milenku.

 Po rozvodu se deprese prohlubovaly a hlasy byly stále naléhavější. Důrazně mi tvrdily, že jsem všechno pokazila, už mě nikdo nepotřebuje, a proto je potřeba vše skoncovat. Dvakrát jsem se pokusila o sebevraždu, pokaždé mě zachránili. Po období vzteku, že stále žiju, mě moje kamarádka přesvědčila, abych začala hledat pomoc a zkoušela se vyhrabat ze dna. Narazila jsem na Celsuz a řekla jsem si, že tohle je poslední šance. Byla jsem po dlouhé době v příjemném šoku, když jsem se na Diecézní charitu Brno přišla. Blondýnka, co se mě ujala, mi připomínala anděla a já díky ní najednou měla pocit, že se všechno zlé v mém životě otočí k dobrému. Společně jsme upravily životopis, abych našla dobrou práci, přihlásila mě do počítačového kurzu, domluvila mi schůzky s terapeutkou. Po celou dobu jsem ani náznakem nepocítila, že by se na mě někdo díval přes prsty. Naučila jsem se mít se ráda a vážit si svá nadání.

Dnes s určitostí vím, že kdybych nepotkala lidi z Celsuzu, zřejmě bych už tady nebyla. Díky jejich pomoci se znovu začínám vracet sama k sobě. A hlavně se učím radovat ze všeho, co mi každý den život přichystá. Ze všech krás a lidí, které mám možnost vidět a zakoušet. A snažím se, aby mé hlasy už nebyly odsuzující ale spíše poradní. Jsem ráda, že žiju!